Bylo, nebylo… Tak začínají obvykle pohádky. Tohle je ale pohádka malinko jiná a také kdysi dávno docela jinak začala. A sice vyslovením přání asi pětileté holčičky. To přání bylo prostinké: „Tatínku, já bych moc chtěla koníka.“ A tak tatínek šel a koupil statek. Starý statek pocházel z poloviny 18. století, kdy byla postavena jeho hlavní část. Později k ní pak byly přibudovány stáje a chlévy. Areál byl v průběhu let různě přestavován, patřil k majetku rodu Larisch-Moenich a později po 2. světové válce v éře komunismu Státním statkům… A jak už to u takových objektů bývá, nacházel se po tomto totalitním „pánovi“ v žalostně zbědovaném stavu.
Tak celý příběh začal. A pokračoval velikou spoustou práce a entusiasmu, vloženého do rekonstrukce a výběru každého kousku nakonec tvořícího tento více než přívětivý celek. Dnes je budova funkčním a vyhlášeným hotelem Dvůr Olšiny pro pořádání uzavřených akcí jako jsou svatby, oslavy, firemní večírky aj., a také zahrnuje provoz jízdárny a ustájení koní. Z malé dcerušky je už krásná velká žena, a koníků má 15, včetně dvou lipicánů.
Z venku budova působí prostince. Až byste neřekli, že za těmi majestátně působícími vraty něco je. Jak zpívá Yo Yo Band ve své písni Karviná … Hebkej vítr do očí s černou vášní zakročí, jeden sten – tam v Karviné. Když ale vezmete za kliku a vkročíte za ně, jako byste vešli do jiné dimenze… a ten sten plný vášně se vám z úst vydere jen tak, mimoděk. To, co objevíte, ačkoliv to může znít poněkud kýčovitě, je totiž láska. Teď v předjaří korunovaná vůněmi čerstvě vysazených bylin a křikem oblohou se prohánějících ve stájích hnízdících vlaštovek.
Tady se také zhruba před 15 lety zabydlely naše porcelánové vypínače a zásuvky Fontini. (Manželé Kusákovi byli totiž jedněmi z našich prvních zákazníků.) A po pravdě musím říct, že se jim ani nedivíme. Stejně tak vkusu dvou krásných dam, matky a dcery Kusákové, se kterými jsme měli to štěstí posedět jedno úterní dopoledne u dobré kávičky. Další příjemné necelé dvě hodiny jsme pak trávili přátelským rozhovorem s důkladnou exkurzí v prostorách Hotelu, restaurace a statku Dvůr Olšiny. A tady jsme se také dozvěděli o mimořádné schopnosti paní Kusákové, jak sama říká: „Jen tak se v klidu v dané místnosti posadit a vidět prostor tak, jak bude vypadat časem.“ Dát starým věcem nový život a vidět je nadčasově. Kombinovat, nalézat, zabydlovat, nebát se zvýraznit šrámy, vystavit jizvy, spojovat zdánlivě nespojitelné a celku pak vdechnout patinu korunovanou prostou funkčností. Hotelové pokoje na vás dýchnou promyšleností a krásou tkvící v detailech. Vše, co zde vidíte působí až mateřsky domovským klidem korunovaným útulností. Něco jako velká funkční rodina. Do nastlané postele byste si nejraději hned lehli a přivřenými víčky obloukovým oknem s vitrážovou záclonkou sledovali ten roztodivný svět tam venku. V koupelně vidíte sami sebe v napuštěné vaně vonící kvítky levandule… Po chvíli nevíte, co vlastně máte sledovat. Zda detaily vyřezávaného nábytku nebo některá důmyslná řešení polic, či například využití netradičního květináče jakožto funkčního umyvadla. Jak majitelka zmiňuje: „Tohle se prostě před 15 lety, kdy se pokoje budovaly, nedalo nikde sehnat.“
Každý pokoj, každá koupelna i sociálka, je tady jiná a jedinečná, přesto působí promyšleně a kompaktně jako celek. Kromě kovových věšáků, polic, trámů s dřevěnými nýty a kusů kvalitního textilu, se interiéry některých pokojů mohou, jak už jsem zmínila, pyšnit i našimi španělskými porcelánovými vypínači a zásuvkami Fontini z řady Garby Colonial s dřevěnou kličkou a rámečkem old wood. Neboť, jak se společně shodneme, detail potrhuje a umocňuje sílu celého interiéru. Tady je to znát dvojnásob.
Chodbou se mihne i pan majitel a alespoň nás, zabrán do každodenní pracovní rutiny, pozdraví. Zvěstuje nám, že pochází ze Slušovic. Inu, ti Valaši jsou naši lidé. Lásku a úctu k přírodě a tradicím máme společnou. Tady na statku Dvůr Olšiny se obojí ctí. Zatímco můj muž pořizuje pár ilustračních snímků v prostorách hotelu, já se přesouvám s paní majitelkou dále. Procházíme postupně prostorem a zázemím restaurace, stodolou s výběhem pro koně, sloužící také jako místnost pro svatební obřady, a posléze i přilehlými stájemi. Zde si mě přebírá tentokrát mladší z dam. Koně jsou nyní na pastvinách, a tak nás tudy alespoň za doprovodu zvědavě pokřikujících všudypřítomných vlaštovek ochotně provází kocour Voloďa. Přilehlé rybníky se stylovými názvy jako Vdovec, Ženich nebo Panic se ozývají kuňkáním pářících se žab. Není idyličtější kulisy pro toto místo a tento slunečný jarní den.
Loučíme se tam, kde jsme začali, na dřevěných lavicích před hotelem. Domlouváme se co dál, na další postupné výměně vypínačů v prostorách hotelu. Všichni víme, jak moc by to těm našim právě tady slušelo. Dnes, stejně tak jako před patnácti lety, kdy se zde zabydlely poprvé.
P.S.: Až doma při prohlížení fotografií si pak říkáme, že naše porcelánové vypínače Fontini i po těch 15 letech používání vypadají tak, jako by je tam někdo namontoval včera. To je přidaná hodnota, kterou jsme si tehdy před lety snad ani sami neuvědomovali tak, jako si ji uvědomujeme dnes.
